Covid existuje. Je to nemoc. Dokáže být zajisté zákeřný, ale neznamená to konec světa.
Co sem píši je můj osobní postoj (Filip Rata).
Pohyb a možnost se hýbat je pro mě nezbytnou potřebou. Potřebou, protože mě to i baví a mám vyzkoušené nejen na sobě, že bez pohybu tělo chřadne.
Zásadní informace: “FUNKCE TVOŘÍ ORGÁN” Stejně tak jako pro mozek platí, že ho je třeba stále udržovat v dobré kondici…. To může mít i sám člověk vyzkoušené například tak, že když dlouho nečte nebo nepíše, tak to zase nějakou dobu trvá, než se do toho opět nebo vůbec dostane. Obdobné platí i pro tělo. Nepoužíváš ho? Bude to chátrat. Tělo neudržuje něco jen tak, bez potřebné stimulace. Mít svaly, musí dostat důvod. Nehýbeš se? Pak tělo nebude podporovat svaly a bude je propouštět stejně tak nemilosrdně, jako to dělá firma, když nemá uplatnění pro své zaměstnance. Svaly stojí energii. A ta musí být stimulována buď vzbuzováním dojmu jejich nedostatku nebo stálou potřebou jejich přítomnosti.
Každý jev v našem těle stojí energii. Tělo je od přirozenosti líné a maximalizuje efektivitu našeho těla za účelem, aby muselo vydat co nejméně energie respektive, aby stačilo vyvíjet co nejméně námahy. Tělo nemá sklony jen tak plýtvat něčím nebo udržovat něco, co nepoužívá. Tělo chce přežít a od toho se mnohé odvíjí. Tak se organismy přirozeně chovají. Tělo když je zdravé a ve zdraví podporované, tak má tendenci se zachovat. Zodolnit se. Aby lépe odolávalo vnějším vlivům. Stresu (teplotě, fyzické námaze, psychické zátěži, virům, období hladu i sociálním podmínkám). Tělo je obraz schopnost zvládat jednotlivé situace. Je vhodné ho utužovat. Tím lze dosáhnout například zlepšení nebo alespoň zpomalení stárnutí třeba. Třeba řídnutí kostí. Není potřebná zátěž? Nedostatečná výživa atd.? Pak kosti řídnou. Stejně tak jako u kosmonautu, když jsou mimo zemskou atmosféru. Není gravitace? Není odpor? Kosmonaut se ve vesmíru musí také udržovat. Když se vrátí na Zem, opět si musí zvykat. Adaptovat se. Protože se nám vrací řidší. Ale zpět k tomu řídnutí kostí, když jsem to už nakousnul. Kosti můžou řídnout i při nedostatečné regeneraci. Nedostatek odpočinku (únavové zlomeniny). Nebo metabolická únava z nedostatečného přijmu jednotlivých mikroživin. Atd. Atd.
Všichni vysycháme, kondice jde časem dolů. Zdraví a kondice není samozřejmost a je třeba převzít za tyto věci zodpovědnost.
Součástí adaptace je naše imunita. Každý ji máme jinou a každý pokud netrpíme nějakou autoimunitní poruchou nebo oslabením v důsledku dlouhodobě nadměrného stresu, například i ve formě nedostatku spánku, tak ji můžeme mít i silnou.
Výživa/strava… velmi důležitá.
Pohyb… no to už tady ani nechci více rozebírat.
Sociální potřeby… je to něco o čem se moc nemluví… Ale člověku … co mu chybí?
Je znát, když se člověk cítí sám, když necítí podporu, když necítí dotek, fyzický i psychický kontakt. (“Hele i podání ruky má své kouzlo, přestože se mu někdy záměrně vyhýbáme. Upřímné podání ruky”)
Člověk je rád, když ho někdo uznává, když v něm někdo vidí, že je opravdu dobrý a že má nějakou cenu.
Člověku může pomoci i se někomu svěřit….
Co to tady píšu?… Píšu tady nějaký svůj emoční výlev a to co sám pozoruji za svá léta praxe. Trénování, učení nebo lidí/studentů není jen rozdávání instrukcí. Může být. Ale trenér by měl vědět, že na druhé straně je člověk. Stejně tak jako člověkem je i trenér. Oba jsou to “člověci” a proto by se jako lidé měli k sobě chovat. Ne jen jako trenér, klient/cvičenec/pacient a nebo jen peníze. Vztahy jsou velmi důležité.
Vztahy jsou součástí zdraví. Peníze jsou potřeba. Platí to pro každého. Jsou to nějaké hodnoty (komodita), které ovlivňuji kvalitu života.
Aj, tohle bude velký text. Dám si pauzu. Jdu spát. Zítra je víkend. Rodina…:-) Chci si to užít. Chci ať má hezké chvíle (rodina)… I tím se podporuje zdraví.
O dva týdny později. Vracím se k textu… Pročítám ho znovu a koukám, kam až jsem zase ustřelil. Původně jsem chtěl vyjádřit svůj postoj ke Covidu. Ale místo toho jsem mluvil o člověku i bez covidu.
Nebudu zastírat, že celá situace kolem covidu je pro mě zklamání. Celý život se věnuji zdraví. Usiluji i o zdraví ostatních. Spolupracuji s institucemi, které jsou rovněž zaměřené na rozvoj a podporu zdraví, a opatření je zastavila na dobu, která je dlouhá už rok. O finančních strastech tu nechci moc plkat. Zkrátím to na to, že kompenzace jsou žalostné i jejich systém, navzdory tomu, čeho se v mediích nebo z úst některých politiků dostává. Provoz některých fitek (pokud je někdo neudá) je za zavřenými dveřmi se nedivím a plně je chápu. Co mě dokáže nasrat je, když jsem se dozvěděl, že nedávno policisté udělali zátah na jedno workoutové hřiště na Stodůlkách a tam se zjistilo, že tam cvičili lidé, kteří jsou pozitivní, zatímco mají být v karanténě, ale místo toho bezohledně užívají náčiní, kam chodí veřejnost. To označuji jako vrchol debility ze strany vědomě nakažených a i jako vrchol bezohlednosti. Ať si tací cvičí doma, když musí, či chtějí. Vědomě šířit nemoc je špatné. To odsuzuji.
Zákaz vycházení… To je zase můj pohled, který se nemusí někomu líbit, je to, že každou sobotu o půlnoci si chodím zaběhat kolem Vltavy. Respirátor nebo mám přes paži. Běhám venku, kde skoro nikdo není a tak nevidím sebemenší rozumný důvod, proč by to měl někdo vnímat jako špatné. Utvrzují mě v tom i policejní hlídky, které míjím alespoň dvě nebo tři během té mé každotýdenní běžecké trasy. Nikdy mě ani nepřibrzdili. Jelikož jim samotným musí být jasné, že sic je nařízeno nechodit v ten čas ven, že je to… … Jak vzniklo mé půlnoční sobotní běhání? Jsem na homeofficu.S manželkou pracujeme oba z domova. Do toho si pinkáme naše dcery mezi sebou a snažíme se jim dostatečně věnovat atd. Je mi velmi blízké se těšit do práce a vypadnout z domu:-), ale teď ne. A nejsme určitě jediní. Nemám tu drzost při svých 4 trénincích týdně, které provádím s klienty na sám pro sebe nemám čas, tak cesta jak si sám třeba zaběhat, je ta, když doma konečně všichni spí, tak je sobota půlnoc. Čili tak. A mám vyzkoušené, že to jde. Dá se to. A je to vlastně fajn. Těším se na to každý týden.
Čili rozlišujme debilitu od skutečně účelných opatření. Chodit venku s respirátorem… Když i na ulici vidím, že ho na ulici téměř nikdo nemá, tak ho také nemám nasazený. Pakliže míjím někoho, kdo ho má, pak to respektuji a nasadím si ho také. V přírodě tak nečiním. Jen ho obejdu co nejvíce jak je to možné nebo alespoň symbolicky. Cvičení v respirátoru odsuzuji. Pakliže v něm člověk skutečně cvičí, zvlhne a i když ne, tak stejně se v něm dýchá hůřeji. Vyzkoušejte si to. Jedná se i přísun vzduchu nikoliv jen nějakou filtraci proti virům či čehokoliv. Ve vdechovaném vzduchu je 21 % kyslíku. Při výdechu jen 19 %. Tohle se nám kumuluje. Při zátěži dochází přirozeně k hyperventilaci, jelikož jsou zvýšené nároky na výměnu vzduchu. Jakékoliv omezení filtrace se projevuje jako nadbytečná zátěž. To musí dojít i laikovi. Při náročném cvičení jsem odpůrce nošení roušek. Čili vidím tam spíše horší než přínosné. A ani jiným to nedoporučuji. Pakliže se někdo cítí ohrožen nebo jako rizikový. Ať dělá své maximum dle své libosti. Problém nastává výsledném vzájemném omezování. Pracuji i s lidmi z lékařského sektoru. Při návštěvě Vojenské nemocnice jsem slyšel rozhovor lékařů mezi sebou, jak je vše zpolitizované, že jim to zasahuje do jejich lékařských oblastí, kde také mají vážné případy. Známý, lékař z této nemocnice mi vysvětlil, že jsem slyšel jen tu slušnou a jemnější verzi. Matka klienta pracuje na jiné nemocnici, popisovala, že na JIP mají na ventilaci člověka, který je ve vážném stavu, přestože prošel dvěma cykly očkování. Těch příběhu je nesčetně. Kolega ze zaměstnání mé matky dostal infarkt, když mu přišla sms o tom, že je pozitivní. Pak mu přišla sms, že je to omyl. Ale infarkt z té první už dostal a proč? Kvůli jedné z dalších chyb, která ho málem stála život.
Boj proti covidu není zdaleka dokonalý. Má hodně much. Je to i důvod, proč se neženu do očkování a jen tiše doufám, že celá situace vychladne. A dostaneme se k nějaké stravitelné formě. Teď to vnímám hlavně jako sociální průser, kdy se lidé chovají vskutku prazvláštně. Ukazují se charaktery, ukazuje se komu můžeme věřit, na koho je spolehnutí nebo kdo při Vás stojí. Čili tam vidím i dobré věci. Vidím i zájem od lidí, že skutečně pohyb, cvičení poptávají. Protože teď, zejména v této době, v době mnoha omezení ten nepohyb (hypokineze), ty sociálně abstinenční projevy, jsou hodně znát. A alespoň marginální většina z mého okolí se hýbat chce. Chce žít, fungovat více a ne být děšeni Covidem. Covid některé dovede ke smrti. Ale některé ne. Ba dokonce někteří ho nedostanou, přestože spolu sdílí společnou domácnost v karanténě, nebo dostanou, ale jsou bezpříznakový. Jakým způsobem to koho semele je otazník. Každý jsem nějaký. Proto k povinnému očkování říkám ne a nelíbí se mi ta představa. Nemám důvěru v to, jak mě to ovlivní při dalších vypořádávání se s dalšími viry. Chci si tím projít. Chci se s tím přirozeně sejit a zkusit se s tím poprat vlastní silou. Bez nápovědy. Bez očkování. Když vím, že to nějaké tělo to zvládne tak také, nechci používat tahák a podvádět skrze aktuální vakcínu. Nechci si na taháky zvykat. Chci aby můj imunitní systém byl i nadále co nejvíce soběstačný. Podobně se stavím k dopingu. Doping to jsou látky určené k léčbě. Ale i zdraví bohužel tyto léky užívají přestože jsou zdraví. Tím se ony léky terminologicky přehodnocují jako doping. A zde nikdo neví, negarantuje jak se s tím vaše tělo vypořádá. Někdo tím získá. Nemocný se dostane z mínusu na nulu. Někteří zdraví se dostanou vysoko nad nulu, ale… často nastávají pak selhání. Obdobu vnímám zde. Pakliže tělo je schopné něco zvládat, pak mu nechci dávat jakékoliv berličky. Na berličky se totiž dobře zvyká. A ve výsledku se tím i otupuje. Klientka po transplantaci slinivky. (Má nyní dvě slinivky.) Lékař ji doposud nedoporučoval, aby podstupovala očkování proti chřipkám. Kvůli transplantovanému orgánu bere celoživotně imunosupresiva. … léky, aby tělo neodmítalo nový orgán. Čili léky pro potlačení vlastní imunity. Ale očkování proti covid ji doporučil. A tady to beru. Očkování po individuálním zanalyzování vhodnosti považuji za správný přístup a nikoliv plošnou berli proti něčemu, co prostě nemusí být fatální ba přímo více se přežívá než umírá. A to je přeci dobrá zpráva.
Asi tak nějak k tomu přistupuji. Nechci být negramot. Snažím se slepě nepřijímat. A nechci nikomu brát naději. Věřím, že se to zvládnout dá a není dobré a ani přínosné žít ve strachu. Ovšem jestli je někdo ve strachu, tak je pro něj očkování jedna z cest ke zdraví. Ano, ta cesta určitě existuje. Ale správnost té cesty se dozvíme třeba až a 50 let. Je to risk.
Zdraví
Zdraví je stav zahrnující fyzickou i psychickou pohodu, nikoliv jen nepřítomnost nemoci. Tady mě vlastně napadá ještě jeden extrém odjinud. Jistá skupina lidí, pacientů oplývala představou, že jsou nehezcí, protože mají dvě ruce apod. V rámci dosažení zdraví, jim byla ta požadovaná ruka amputována. Z lékařského hlediska to bylo vyhodnoceno, jako cesta k dosažení zdraví pacienta. Kam tím mířím. Zdraví může být velmi komplikovaná věc. A ne každý na něj nahlíží stejně. V čem by jsme měli být za jedno je to, že nikomu nepřejeme nic špatného.
Další věc, která mě dere jsou dopady na školství. Tady to označím jako průser, který je a bude těžké ho vyřešit. Mnohé školy nedokázali vytvořit plnohodnotnou platformu pro úkol výuky. Mnohé substituují rodiče, kteří jsou přehlcení a je to další zdroj sociálního dusna. Obecně celou situaci hodnotím jako společenská fraška. O zdraví nám káží jedinci, kteří pro zdraví před covidem udělali minimum, ale teď jsou z nich odborníci, jelikož si přečetli studie. Když laik si přečte studii, tak to neznamená, že ví. Protože pro správnost výkladu jakékoliv studie je potřeba jistá odbornost. A i toto je zdrojem mnohých nesmyslných poučování o něčem, čemu čtenář ve skutečnosti nerozumí, ale protože přečetl studii, tak mu to podle něj dává titul, že tomu plně rozumí. Selský rozum Dá někdy mnohem více. Ale myslet někdy bolí. A proto celé toto hodnotím jako smutnou společenskou frašku, kdy lze velmi těžko dosáhnout rychlého a efektivního řešení. Je to má jistá forma rezignace nechávám to koňovi. Nějak se to vyvrbí. Společnost je velmi polarizovaná. Ale na závěr se budou muset všichni shodnout. Nebo to vyřešit každý po svém. Teď je důležité si uvědomit, že zdraví máme každý ve svých rukách a tomu se věnujme. Jako absolvent i oboru wellness vím, že ke zdraví vede spousta alternativ, variací, stylů. Čínská, západní, alternativní a bůhví jaká další. Ty cesty mají nějaké výsledky. Pozor. Nezaměňujme se šarlatánstvím. Každopádně veškeré cesty ke zdraví nebo správné životosprávě, bychom měli odlišovat od jen kecání o tom a nic nedělání, které často končí sebelítostí zneuznáním a tím se vracím na začátek svého “ou”, dlouhého textu. A už to rozepisovat více nechci. Vytáhnu ještě studii jednoduchou, s pokusy na krysách, které pobíhali v bludišti. Jedny měli otevřenou cestu ven a druhé ne a do toho se jim pouštěl do stěn elektrický proud a po pokusu se sledoval krevní obraz oněch krys, jaký na ně měl dopad ten, stres s možností to vyřešit a stres bez cesty ven. Výsledek zřetelný. My jsme ty krysy. Je to o přístupu. Dbejme o svoji životosprávu. Je do investice. Pěstujme si co největší soběstačnost, optimismus. Minimalizujme potřebu vyhledávat lékařskou asistenci. Ne vždy musí být po ruce a přeci jen je lepší cítit se fit a zdráv, kdy můžeme náš veškerý čas věnovat žití nikoliv trávit čas v čekárně. Investuj.
